Linux poskytuje efektivnější využití hardwaru PC než MS-DOS, Windows, či NT, ale je díky tomu méně tolerantní ke špatné konfiguraci hardware. Je pár věcí, které byste měli udělat ještě před instalací, abyste snížili riziko, že vás tento problém zastaví.
Zaprvé: shromážděte manuály, které ke svému hardwaru máte -- motherboard, video adaptér, monitor, modem, atd. -- a připravte si je k ruce.
Za druhé: shromážděte podrobné informace o konfiguraci vašeho hardware. Pokud máte MS-DOS 5.0 či vyšší můžete to snadno udělat tak, že vytisknete sestavu z diagnostické utility msd.exe (můžete vynechat TSR, ovladače, mapu paměti, proměnné prostředí a verze částí OS). To vám mimo jiné zaručí plnou a správnou informaci o vaší video kartě a typu myši, což bude užitečné později při konfiguraci X.
Za třetí: Zkontrolujte si možné konfigurační problémy s hardwarem, které by mohly způsobit zamrznutí průběhu instalace Linuxu:
DOS/Windows umožňuje funkčně používat IDE hard disk a CD-ROM, i když master/slave jumpery na zařízeních nejsou nastaveny správně. Linux takhle nepoběží! Takže nejste-li si jistí, zkontrolujte tyto jumpery.
Jsou některé periferie navrženy jak bez konfiguračních jumperů, tak bez "non-volatile" konfigurační paměti? Pokud ano, tak možná vyžadují inicializaci DOSovskou utilitou v průběhu spouštění systému a nemusí tak být snadno přístupné z Linuxu. Může se to týkat CD-ROMů, zvukové karty, Ethernetové karty a levných páskových jednotek. Je-li to váš případ, můžete se s tím pokusit něco udělat pomocí zadání argumentů na bootovací prompt; podívejte se do Linux Boot Prompt HOWTO na podrobnosti.
Některé operační systémy vám dovolí pracovat s bus-myší, když sdílí IRQ s nějakými jinými zařízeními. Linux tohle nepodporuje. Pokud to zanedbáte, může to způsobit zmrznutí vašeho stroje. Používáte-li bus-myš, podívejte se do Linux Bus Mouse HOWTO, na podrobnosti.
Máte-li tu možnost, přichystejte si i telefonní číslo na nějakého zkušeného uživatele Linuxu, kterému budete moci zavolat v případě nouze. V devít případech z deseti to potřebovat nebudete, ale na škodu to není.:o)
Kolik času na instalaci? Může to být od jedné hodiny na holý systém
až po tří hodiny pro dual-boot systém (ty mají vyšší sklon k havárii při
startování a ukončování).
* (Mě to trvá tak 5-8 hodin i s podrobným výběrem
a instalací softwaru - pozn. překl)
(Tento krok je nutný jedině tehdy, pokud nemůžete bootovat z CD-ROMu.)
Vaše linuxové CD může obsahovat instalační pomůcky, které vás procesem tvorby disket provedou. Mohou to být třeba MS-DOSové programy (jako třeba Red Hatí redhat.exe), nebo unixové skripty, anebo obojí.
Máte-li takový program a můžete jej využít, měli byste si zbytek této podkapitoly přečíst aspoň pro informaci. K provedení vlastní instalace použijte tento program -- jeho autoři jistě vědí o zvláštnostech distribuce víc než já a vyhnete se rizikům chyb, která čekají při ručně zadávané instalaci.
Podrobnější informace o vytváření bootdisků najdete v Linux Bootdisk HOWTO.
Vaším prvním krokem bude vybrat image (obraz) boot-disku, který odpovídá
vašemu hardwaru. Pokud to musíte dělat ručně, pak obecně buď
a) zjistíte
že obrazy bootdisků na vašem CD-ROMu jsou pojmenovány způsobem, který vám
pomůže vybrat ten správný, nebo
b) najdete indexový soubor, v němž je popis
všech obrazů (image).
Potom musíte vytvořit diskety z bootdiskových obrazů, které jste vybrali. A volitelně i z rescue-disk obrazu (záchranná bootovací disketa). Tady se uplatní MS-DOSový program RAWRITE.EXE, nebo unixový příkaz dd.
Takže, musíte mít dvě až tři high-density diskety zformátované MS-DOSem. Obě musí být stejného typu, tj. pokud je váš boot disk 3,5", pak obě diskety musí být 3,5". K zápisu obrazů disket na diskety použijete program RAWRITE.EXE.
Spusťte jej bez parametrů, takto:
C:\> RAWRITE |
Odpovězte na výzvy programu, žádající jméno souboru k zapsání, a označení disketové jednotky, kam se bude zapisovat (např. A:). RAWRITE zkopíruje tento soubor blok po bloku přímo na disketu. Dále použijte RAWRITE k zápisu obrazu root-diskety (např. COLOR144). Jste-li hotovi, budete mít dvě diskety: Jednu obsahující boot disk a druhou s root diskem. Možná si všimnete, že tyto diskety už nejsou čitelné pro MS-DOS - mají linuxový formát.
Pod Unixem můžete k vytvoření těchto disket použít příkaz dd(1). (K tomu pochopitelně budete potřebovat Unixovou stanici s disketovou jednotkou.) Například na Sun pracovní stanici s disketovou jednotkou na zařízení /dev/rfd0 můžete použít příkaz:
$ dd if=bare of=/dev/rfd0 obs=18k |
Argument 'obs' udává velikost výstupního bloku a na některých stanicích jej musíte zadat, jinak by zápis havaroval (např. na Sunu). Máte-li problémy, instrukce najdete v manuálových stránkách pro dd(1).
Ujistěte se, že používáte úplně nové, bezchybné diskety. Nesmí být na nich žádné vadné bloky.
Na vašem počítači nemusí běžet ani Linux ani DOS, abyste mohli nainstalovat Linux. Spuštěný Linux či DOS usnadní vytvoření boot a root disket z vašeho CD-ROMu. Nemáte-li žádný operační systém v počítači nainstalovaný, budete muset tyto diskety vyrobit na nějakém jiném počítači.
Na většině používaných systémů je harddisk již obsazen oddíly (partition) pro MS-DOS, OS/2 atp. U těchto oddílů budete muset změnit velikost tak, aby vzniknul prostor pro nainstalování Linuxu. Chystáte-li se provozovat dual-boot systém, velmi doporučuji prostudovat aspoň jedno z následujících mini-HOWTO, která popisují různé dual-boot konfigurace:
I kdyby nebyla použitelná pro vás přímo, pomohou vám lépe vniknout do problematiky.
Poznámka: Některé Linuxy se instalují přímo do MS-DOS oddílu. (To není totéž jako instalování z MS-DOS oddílu). V tom případě použijete ''UMSDOS filesystem'', který vám umožní použít adresář na MS-DOS oddílu jako linuxový souborový systém. V takovém případě nemusíte váš disk přerozdělovat.
Tato metoda se hodí, pokud jsou na vašem disku už čtyři oddíly (maximum podporované DOSem). Ovšem zpomalí to váš Linux kvůli nutnosti překládat mezi různými filesystémy. Taky se tento způsob instalace hodí, když si chcete Linux nejdřív jen vyzkoušet. Ale ve většině případů byste měli disk přerozdělit tak, jak je to tu popisováno. Plánujete-li využití UMSDOS, je to vaše věc -- tady to detailně nedokumentujeme. Od teď se předpokládá, že NEbudete používat UMSDOS, a tedy že budete přerozdělovat disk.
Oddíl (partition) je sekcí na vašem pevném disku, vyčleněný pro využití určitým operačním systémem. Máte-li nainstalovaný pouze MS-DOS, bude na vašem hard-disku pouze jeden oddíl - celý pro MS-DOS. Abyste mohli používat Linux, budete potřebovat přerozdělit disk, tak abyste měli jeden oddíl pro MS-DOS a jeden či více oddílů pro Linux.
Jsou tři druhy oddílů: primární, rozšířený a logický. Stručně: Primární oddíly jsou jedněmi ze (max) čtyř hlavních oddílů na pevném disku. Chcete-li mít více než čtyři oddíly na pevném disku, musíte nahradit poslední primární oddíl rozšířeným oddílem, který pak může obsahovat více logických oddílů. Do rozšířeného oddílu data neukládáte přímo, slouží jen jako kontejner pro logické oddíly. Data jsou ukládána jen do primárních a logických oddílů.
Poznamenejme, že Linux můžete snadno nainstalovat na další pevný disk ve vašem počítači (obvykle označovaný jako D: v MS-DOSu). Jednoduše zadáte příslušné jméno zařízení při vytváření linuxových oddílů. Jak, to je popsáno dále.
Zpět k přerozdělování vašeho disku: Bejvávalo, že nešlo zmenšit používaný oddíl, aniž by se nepoškodila data v něm uložená. Nýčkonc máme přerozdělovací utility, které mohou měnit velkost oddílu nedestruktivně. Znají strukturu souborových systémů, dokáží vyhledat volný prostor a přesouvat data po oddílu tak, aby vytvořily volný prostor, kde je ho třeba. Přesto doporučujeme před použitím těchto programů provést kompletní zálohu. Pro případ lidské chyby, či chyby programu.
Pod Linuxem existuje GNU parted. Ten umožňuje vytvářet, mazat, kopírovat oddíly a měnit jejich velikost. Podporuje souborové systémy ext2, FAT16 a FAT32 a Linuxový swap oddíl. Rovněž rozumí jmenovkám MS-DOS disků. Parted je užitečný při vytváření prostoru pro nový operační systém, reorganizaci využití disku, kopírování dat mezi disky a vytváření diskových obrazů. Je to poměrně nový program, ale reference na něj jsou, že je dobrý a data neničí.
Pod MS-DOSem existuje nedestruktivní program pro změnu rozdělení disku zvaný FIPS. S FIPSem, diskovým optimalizátorem (jako je Norton Speed Disk) a s trochou štěstí byste měli být schopni přeorganizovat MS-DOS oddíly, aniž byste poškodili data na nich uložená.
Starší metoda změny velikosti oddílů - pokud nemáte k dispozici žádný z uvedených programů - spočívá ve vymazání stávajících oddílů a vytvoření nových o menších velikostech. Použijete-li tuto metodu, zničíte veškerá data na disku! Udělejte si předem jejich kompletní zálohu.
Klasická metoda modifikace oddílů se dělá programem FDISK. Například řekněme, že máte 80 MB HDD, celý s MS-DOSem. Chcete ho rozdělit na polovinu --- 40 MB pro DOS a 40 MB pro Linux. Abyste to udělali, spustíte si v DOSu FDISK, smažete 80 MB oddíl a vytvoříte místo něj 40 MB oddíl pro DOS. Potom můžete naformátovat nový oddíl a znovu nainstalovat váš DOSovský software z vytvořených záloh. 40 MB na disku zůstane prázdných. Později tam vytvoříte linuxové oddíly.
V krátkosti, tohle byste měli pro úpravu MS-DOS oddílů FDISKem udělat:
Udělejte si kompletní zálohu vašeho systému.
Vytvořte bootovací DOSovskou disketu pomocí příkazu
FORMAT /S A: |
Nabootujte z MS-DOSové diskety.
Spusťte FDISK, případně specifikujte jednotku, kterou chcete upravovat (např. C: nebo D:).
Pomocí voleb v menu FDISKu vymažte oddíly, jejichž velikost chcete měnit. To zničí veškerá data na postižených oddílech.
Pomocí voleb v menu FDISKu znovu vytvořte oddíly, ale menších velikostí.
Opusťte FDISK a přeformátujte nové oddíly pomocí příkazu FORMAT.
Obnovte ze záloh původní soubory.
Všimněte si, že DOSový FDISK vám dává možnost vytvořit ``logical DOS drive'' (logickou DOS jednotku). Logická DOS jednotka je vlastně logickým oddílem na vašem hard-disku. Můžete nainstalovat Linux na logický oddíl, ale tento oddíl nebudete vytvářet DOSovským FDISKem. Takže pokud v současnosti používáte DOSovskou logickou jednotku a chcete na její místo nainstalovat Linux, měli byste odstranit logickou jednotku DOSovým FDISKem a (později) na jejím místě vytvořit logický oddíl pro Linux.
Mechanizmus používaný pro změnu oddílů pro OS/2 a další operační systémy je podobný. Podrobnosti konzultujte s dokumentací k těmto operačním systémům.
Po přerozdělení disku budete potřebovat vytvořit oddíly pro Linux. Dříve než začneme povídat o tom jak to udělat, řekneme si něco o oddílech a souborových systémech pod Linuxem.
Linux vyžaduje alespoň jeden oddíl pro root filesystem, který bude obsahovat samotný kernel (jádro) Linuxu.
Na souborový systém se můžete dívat jako na oddíl zformátovaný pro Linux. Souborové systémy se používají k ukládání souborů. Každý systém musí obsahovat přinejmenším alespoň "root" souborový systém. Ovšem mnoho uživatelů dává přednost používání více souborových systémů---jeden pro každou hlavní část adresářového stromu. Například budete chtít vytvořit oddělený souborový systém, v němž budou uloženy všechny soubory adresáře /usr. (Všimněte si, že v UNIXových systémech se k oddělování adresářů používají normální dopředná lomítka a ne zpětná, jako je tomu v DOSu.) V tom případě budete mít jak root tak i /usr souborový systém.
Každý souborový systém vyžaduje svůj vlastní oddíl. Proto budete-li používat "root" i /usr, budete muset vytvořit dva linuxové oddíly.
Kromě toho si většina uživatelů vytváří swap oddíl, který je používán pro virtuální RAM. Máte-li, řekněme, 4 MB paměti v počítači a 10 MB swapovacího oddílu, bude mít Linux 14 MB virtuální paměti.
Při použití swapovacího prostoru přesouvá Linux nepoužívané stránky z paměti na disk, což umožňuje běh většího počtu aplikací současně. Jelikož swapování je pomalé, není jej možné považovat za skutečnou náhradu reálné paměti. Ovšem aplikace, které vyžadují velkou část paměti (jako třeba X window systém) často na swapování závisí, nemáte-li dostatek fyzické paměti.
Téměř všechny Linuxy využívají swapovací oddíl. Máte-li 4 MB paměti či méně, je swapovací oddíl požadován už k instalování softwaru. Důrazně doporučujeme vytvořit si swapovací oddíl, i když máte fyzickou paměť velikou.
Velikost swapovacího oddílu závisí na tom, kolik virtuální paměti
potřebujete. Často se doporučuje mít nejméně 16 MB virtuální paměti celkem.
Proto, když máte 8 MB fyzické paměti, měli byste si udělat 8 MB swapovací
oddíl. Poznamenávám, že velikost swapovacího oddílu je závislá na dané
platformě. Pokud chcete swapovací oddíl větší než 1 GB, kozultujte
Partition-HOWTO.
* (poznámka překladatele: Zdá se, že autor tohoto dokumentu zapomíná tuto část
aktualizovat. Dnes na přelomu 2001/2002 je běžná velikost
operační paměti 64-128 MB. Přesto swapovací oddíl potřebujete. Tak jsem slyšel: Obecně
se doporučuje mít swapovací oddíl 2x větší, než je RAM - u pamětí do
64 MB. U pamětí větších stačí swap oddíl o velikosti fyzické paměti.)
Více teorie o velikosti swapovacího oddílu a o dělení disku na oddíly
najdete v mini-HOWTO Linux Partition
(
http://www.linuxdoc.org/HOWTO/mini/Partition.html).
* (pozn.překl: Tam se mj. píše, že
nemá cenu dělat swap oddíl větší, než je trojnásobek RAM.)
Poznámka: Je možné - i když, pravda, trochu magické, sdílet odkládací prostor mezi Linuxem a Windows 95 na dual-bootovacím systému. Na detaily se koukněnte do Linux Swap Space Mini-HOWTO.
Dodatek 1: Máte-li EIDE disk s oddílem, který jde za 504 MB, váš BIOS
možná neumožní bootovat do Linuxu, pokud jej nainstalujete až tam.
Takže dejte root oddíl pod 504 MB.
U SCSI jednotek by toto být problém
neměl (mají vlastní BIOS firmware). Na technické detaily koukněte do
Large Disk Mini-HOWTO.
Dodatek 2: Máte směs IDE a SCSI jednotek? Pak bacha! Váš BIOS možná nedovolí bootovat přímo na SCSI jednotku.
Kromě oddílů pro root a swap budete chtít nastavit jeden či více oddílů pro uložení software a domovských adresářů uživatelů - home.
I když, teoreticky, můžete všechno umístit na jeden veliký root oddíl, téměř nikdo to nedělá. Mít více oddílů má několik výhod:
Často to zkrátí čas potřebný na kontroly filesystémů při bootování.
Soubory nemůžou přerůst přes hranice oddílů. Tak můžete používat hranice oddílů jako zábranu proti programům, které rády užírají hodně místa na disku (jako třeba Usenet news), a tak chránit prostor, který potřebuje třeba kernel či další významné aplikace.
Pokud jste už někdy měli chybný blok na disku víte, že formátování a obnovování jednoho oddílu je méně bolestivé než kdybyste museli předělávat všechno.
Dobré základní rozdělení na dnešních velkých discích může vypadat takto: Malý
root oddíl (méně než 80 MB), středně velký /usr oddíl (cca 300 MB) pro
uložení systémového softwaru a /home oddíl pro vytvoření domovských
adresářů uživatelů zabírající zbytek prostoru na disku.
(pozn. překl:
Já mám v /usr 2 GB - kompletní dokumentaci Linuxu a balíčky stažené
z internetu. Všechno je relativní.:o)
Můžete si to udělat ještě propracovanější: Pokud se třeba chystáte používat Usenetové news, může se vám hodit udělat oddíl jen pro ně, abyste měli kontrolu nad maximálním prostorem, který můžou zabrat. Nebo si můžete udělat oddíl pro /var, kam přijdou mail, news a dočasné soubory dohromady. Ovšem při dnešních kapacitách disků a jejich cenách se při vaší první instalaci Linuxu těmito problémy až tak moc nemusíte trápit. Pro poprvé to berte spíš s úsměvem.:o)
Prvním krokem bude nabootovat systém z diskety, kterou jste si vytvořili. Normálně se bude startovat bez vašeho zásahu; bootovací kernel si na úvodní výzvu odpoví za 10 sekund sám. Tak nějak budete obvykle startovat i z IDE disku.
Co se tu děje: Bootovací disk poskytuje miniaturní operační systém, který (protože hard disk není dosud připraven) používá část RAM paměti jako virtuální disk (logicky nazývaný ramdisk).
Bootovací disk zavede do ramdisku malou skupinu souborů a instalačních nástrojů, které budete používat k přípravě harddisku a k nainstalování produkčního Linuxu z vašeho CD-ROMu.
(V minulých dobách to byl dvoudílný proces, zahrnující ještě druhý
disk, nazývaný 'root disk'; to se změnilo zavedením modulárního kernelu.
* pozn. překl: tato možnost není tak zastaralá, jak se autor tváří,
některé distribuce to používají dodnes.)
Zadáváním argumentů za jméno kernelu můžete ještě před jeho zavedením specifikovat různé hardwarové parametry, jako třeba váš SCSI řadič, IRQ a adresy, nebo geometrii pevného disku. To může být nutné, pokud Linux nedetekuje například řadič SCSI, či geometrii disku.
Zejména mnoho bez-BIOSových SCSI řadičů vyžaduje při bootu zadat adresu portu a IRQ. Rovněž IBM PS/1 ThinkPad a ValuePoint stroje neukládají geometrii do CMOS a vy jí musíte zadat při bootu. (Později si budete moci nastavit váš produkční systém tak, aby si tyto údaje dodával sám.)
Sledujte zprávy při bootování systému. Vypisuje seznam a popis hardwaru, které Linux při instalaci detekoval. Zejména máte-li SCSI řadič, měli byste sledovat výpis detekovaných SCSI hostů. Vidíte-li zprávu:
SCSI: 0 hosts |
Potom váš SCSI řadič nebyl rozpoznán a vy budete muset zjistit, jak říct kernelu, kde řadič je.
Systém rovněž zobrazí informaci o diskových oddílech a detekovaných zařízeních. Pokud je nějaký z těchto údajů nesprávný nebo chybí, budete muset vynutit detekci hardwaru.
Na druhou stranu, pokud jde vše dobře a váš hardware je, jak se zdá, správně detekován, můžete přeskočit následující sekci ''zavádění root disku''.
K vynucení si hardwarové detekce musíte zadat vhodné parametry do bootovacího promptu, a to s následující syntaxí:
linux <parameters...> |
K dispozici je množství takových parametrů. Uvádíme jen ty nejpoužívanější. Moderní linuxový boot disk často nabízí nápovědu se seznamem parametrů kernelu.
hd=cylinders,heads,sectors Specifikuje geometrii disku. Vyžadují ho systémy jako třeba IBM PS/1, ValuePoint a ThinkPad. Například, pokud váš disk má 683 cylindrů, 16 hlav a 32 sektorů na stopě, zadejte:
linux hd=683,16,32 |
tmc8xx=memaddr,irq Specifikuje adresu a IRQ pro bez-BIOSový Future Domain TCM-8xx SCSI řadič. Například:
linux tmc8xx=0xca000,5 |
Povšimněte si 0x prefixu, který musí být použit, zadáváte-li hexadecimální hodnoty. To platí pro všechy následující volby:
st0x=memaddr,irq Specifikuje adresu a IRQ pro bez-BIOSový řadič Seagate ST02.
t128=memaddr,irq Specifikuje adresu a IRQ pro bez-BIOSový řadič Trantor T128B .
ncr5380=port,irq,dma Specifikuje port, IRQ a DMA kanál pro generický NCR5380 řadič.
aha152x=port,irq,scsi_id,1 Specifikuje port, IRQ, a SCSI ID pro bez-BIOSové řadiče AIC-6260. To zahrnuje Adaptec 1510, 152x, a Soundblaster-SCSI řadiče.
Máte-li nejasnosti ohledně těchto voleb pro bootování, přečtěte si linuxové SCSI HOWTO, které by mělo být k dispozici v řadě linuxových FTP archivů, nebo tam, odkud máte tento dokument. SCSI HOWTO vysvětluje SCSI kompatibilitu mnohem podrobněji.
Po nabootování všechny současné Linuxy spouští nabídkově orientovaný instalační program, který se vás snaží interaktivně provést instalací a poskytuje i nápovědu.
Pravděpodobně dostanete možnost zkusit nastavit správně X, aby instalační program mohl být grafický. Pokud zvolíte tuto cestu, bude se vás instalační program ptát na typ vaší myši a typ monitoru. Teprve pak zahájí vlastní instalaci. Až budete mít váš produkční Linux nainstalovaný, budou v něm tyto údaje uloženy. Vyladění zobrazení monitoru budete moci provést později, takže v tuto chvíli bude nejlepší nastavit základní SVGA mód 640x480.
X-ka nejsou pro instalaci nezbytná, ale mnoha lidem se grafické prostředí jeví příjemnějsí a snazší. A vy budete chtít zavést X později (asi) stejně, takže udělat to dříve, to dává smysl.
Pak se jen řiďte výzvami instalačního programu. Provede vás kroky nutnými k přípravě pevného disku, vytvoření uživatelských účtů, a nainstalování softwarových balíčků z CD-ROMu.
V následujících podkapitolách popíšeme některé problémové oblasti instalačního procesu, jako byste je dělali ručně. To vám pomůže pochopit, co instalační program dělá a proč.
Vaším dalším krokem v instalaci poté, co váš root disk nabootoval bude vytvořit a editovat tabulku oddílů na vašem disku. Pokud jste k nastavení oddílů použili FDISK už dříve, budete potřebovat vrátit se teď k tabulce oddílů znovu a zadat několik informací specifických pro Linux.
K vytváření či úpravám linuxových oddílů budeme používat linuxovou verzi programu fdisk, nebo jeho nabídkově orientovaného bratříčka cfdisk.
Obecně, instalační programy prohlédnou existující tabulku oddílů a nabídnou spustit fdisk, nebo cfdisk. cfdisk je snadnější používat, ale jeho současné verze jsou též méně tolerantní k neexistující nebo poškozené tabulce oddílů.
Proto se může stát, že zjistíte - obzvláště pokud instalujete na panenský hardware - že budete muset začít programem fdisk, abyste dosáhli stavu, kdy už budete moci použít cfdisk. Zkuste spustit cfdisk. Bude-li si stěžovat:-), spusťte fdisk a vymažte všechny existující oddíly (tedy pokud jejich obsah nebudete potřebovat:-) pozn. překl.). Pak se můžete vrátit k fdisku a editovat prázdnou tabulku oddílů.
Pár poznámek k oběma programům: Oba přijímají argument, který je jménem jednotky na které chcete vytvářet linuxové oddíly. Jména jednotek na pevných discích jsou:
/dev/hda První IDE jednotka
/dev/hdb Druhá IDE jednotka
/dev/sda První SCSI jednotka
/dev/sdb Druhá SCSI jednotka
Například, k vytvoření linuxových oddílů na prvním SCSI disku použijete příkaz:
cfdisk /dev/sda |
Použití příkazů fdisk, či cfdisk bez parametů předpokládá použití /dev/hda.
K vytvoření linuxových oddílů na druhém disku vašeho systému zadejte při spouštění (c)fdisku buď /dev/hdb (pro IDE jednotku), nebo /dev/sdb (pro SCSI jednotku).
Linuxové oddíly nemusí být všechny na jednom a tom samém disku. Možná budete chtít vytvořit váš root oddíl na /dev/hda a swap oddíl na /dev/hdb - například. Pak budete muset příkaz (c)fdisk spustit tolikrát, kolik budete mít disků s linuxovými oddíly.
V linuxu jsou oddílům dávána jména vycházející z pojmenování jednotek, na nichž oddíly leží. Například první oddíl na jednotce /dev/hda má jméno /dev/hda1, druhý oddíl má jméno /dev/hda2, a tak dále. Máte-li nějaké logické oddíly, pak jejich číslování začíná /dev/hda5, /dev/hda6, a tak dále.
Poznámka: Linuxovým (c)fdiskem byste neměli vytvářet a ani mazat oddíly jiných operačních systémů, než Linuxu. Jinými slovy: K vytváření či editaci MS-DOSových oddílů nepoužívejte linuxový fdisk, ale MS-DOSový fdisk. Při použití linuxového fdisku k vytváření MS-DOSových oddílů se může stát, že tyto oddíly MS-DOS nerozpozná a nebude správně bootovat.
Tady je ukázka použití programu fdisk:
Mějme tedy MS-DOSový oddíl zabírající 61693 bloků na disku a zbytek
disku je volný pro Linux. (Pod Linuxem je jeden blok 1024 bytů).
* pozn. překl. nebo 2048, nebo - a to nejspíš - 4096 bytů.
Proto
je 61693 bloků rovno 61 megabajtům. V tomto příkladu si vytvoříme
pouze dva oddíly: swap a root. Možná byste je mohli udělat čtyři:
swap, root, /usr pro systémové programy a domovský adresář uživatelů /home.
Nejprve použijeme příkaz ``p'', aby nám zobrazil současnou tabulku oddílů. Jak vidíte, /dev/hda1 (první oddíl na jednotce /dev/hda) je DOSový oddíl o velilkosti 61693 bloků.
Command (m for help): p
Disk /dev/hda: 16 heads, 38 sectors, 683 cylinders
Units = cylinders of 608 * 512 bytes
Device Boot Begin Start End Blocks Id System
/dev/hda1 * 1 1 203 61693 6 DOS 16-bit >=32M
Command (m for help): |
Potom použijeme příkaz ``n'' k vytvoření nového oddílu. Linuxový root oddíl bude velký 80 MB.
Command (m for help): n
Command action
e extended
p primary partition (1-4)
p |
Tady se nás to ptá, jestli chceme vytvořit primární nebo rozšířený oddíl. Ve většině případů budete používat primární oddíly, pokud ovšem nepotřebujete více oddílů než čtyři na jednotce. Pro další informace nahlédněte do sekce ''změna velikosti oddílů'' výše.
Partition number (1-4): 2 First cylinder (204-683): 204 Last cylinder or +size or +sizeM or +sizeK (204-683): +80M |
Prvním cylindrem by měl být cylindr ZA koncem posledního existujícího oddílu. V tomto případě /dev/hda1 končí na cylindru 203. Takže my začneme nový oddíl na 204. cylindru.
Jak si všímáte, použití notace ``+80M'' vyjadřuje oddíl o velikosti 80 MB. Obdobně zápis ``+80K'' by znamenal oddíl o velikosti 80 kilobajtů a ``+80'' - 80 bajtů.
Warning: Linux cannot currently use 33090 sectors of this partition |
Pokud se vám zobrazí toto varování, můžete jej ignorovat. Je to pozůstatek z dob, kdy linuxové filesystémy nemohly být větší než 64 MB. Dnes ovšem oddíly můžou mít až 4 terabyty.
Dále si uděláme 10 MB swap oddíl na /dev/hda3:
Command (m for help): n
Command action
e extended
p primary partition (1-4)
p
Partition number (1-4): 3
First cylinder (474-683): 474
Last cylinder or +size or +sizeM or +sizeK (474-683): +10M
|
Opět si zobrazíme obsah tabulky oddílů. Poznamenejte si tyto informace pečlivě, protože je později budete ještě potřebovat (zvláště velikost oddílů v blocích).
Command (m for help): p
Disk /dev/hda: 16 heads, 38 sectors, 683 cylinders
Units = cylinders of 608 * 512 bytes
Device Boot Begin Start End Blocks Id System
/dev/hda1 * 1 1 203 61693 6 DOS 16-bit >=32M
/dev/hda2 204 204 473 82080 83 Linux native
/dev/hda3 474 474 507 10336 83 Linux native
|
Všimněte si, že linuxový swap oddíl (zde /dev/hda3) má typ ``Linux native''. Potřebujeme ho změnit na typ swap - ``Linux swap'', aby ho takto správně rozpoznal instalační program. To provedeme příkazem "t" programu fdisk:
Command (m for help): t Partition number (1-4): 3 Hex code (type L to list codes): 82 |
Použijete-li ``L'', vypíše se seznam možných typů souborových systémů a v něm zjistíte, že Linux swap má označení 82.
K ukončení programu fdisk a uložení změn do tabulky oddílů použijte příkaz "w". Chcete-li ukončit fdisk BEZ uložení změn v tabulce oddílů, použijte příkaz "q".
Po ukončení fdisku vám možná systém řekne, že potřebuje rebootovat, aby bylo jisté, že změny byly provedeny. Obecně není žádný důvod k rebootu po použití fdisku---současné verze obou programů jsou dost chytré na to, aby upravili tabulku oddílů i bez rebootu.
Po úpravách tabulky oddílů se instalační program na tuto tabulku koukne a nabídne vám zprovoznění swap oddílu. Odpovězte "yes" - ano.
(Je to uděláno formou otázky a nikoliv automaticky, protože by se mohlo stát - na duálním systému - že instalátor chybně rozpozná nějaký nelinuxový oddíl jako swap oddíl a smazal by ho.)
Potom vás bude instalační program žádat o asociování jmen liuxových filesystémů (jako je /, /usr, /var,...) s každým ne-swapovým oddílem, který se chytáte používat.
Je tu jedno pevné a neměnné pravidlo: Musí existovat root filesystém, musí být pojmenovaný / a musí být bootovatelný. Ostatní linuxové oddíly si můžete pojmenovat jak chcete. Nicméně tu jsou jisté zvyklosti, týkající se jmen, které se vyplatí dodržovat. Usnadní vám to v budoucnu práci.
O něco výše jsem doporučovat základní rozdělení o třech oddílech: malý root /, střední /usr a velký /home. Ten poněkud neintuitivní název /usr je historický pozůstatek z časů, kdy (mnohem menší) unixové systémy ukládaly systémový software a uživatelské domovské adresáře do jediného ne-root oddílu. Některý software je na tom závislý.
Máte-li více oblastí pro domovské adresáře, je zvyklostí pojmenovávat je /home, /home2, /home3, atd. To může nastat třeba v situaci kdy máte více fyzických disků. Například, na mém osobním systému je rozložení filesystémů takovéto:
Filesystem 1024-blocks Used Available Capacity Mounted on /dev/sda1 30719 22337 6796 77% / /dev/sda3 595663 327608 237284 58% /usr /dev/sda4 1371370 1174 1299336 0% /home /dev/sdb1 1000949 643108 306130 68% /home2 |
Ten druhý disk (sdb1) není ve skutečnosti celý jen /home2; swapovací oddíly na sda a sdb nejsou v tomto výpisu uvedeny. Ale můžete tu vidět, že /home je velký volný prostor na sda a /home2 je uživatelská oblast na sdb.
Chcete-li vytvořit oddíl pro scratch, spool, temporary, mail a news soubory, nazvěte jej /var. Rovněž můžete vytvořit /usr/var a udělat symbolický link pojmenovaný /var, který do něj bude ukazovat (je možné, že instalační program vám nabídne, že to udělá za vás).
Jakmile jste dokončili přípravu oddílů, zbytek instalačního procesu by měl už být více-méně automatický. Instalační program vás provede řadou nabídek, kde vyberete CD, z kterého instalovat, oddíly, které se mají použít, a tak dále.
Nehodláme tu popisovat tuto velice specifickou část instalace, a to proto, že se velmi liší v jednotlivých ditribucích. Dodavatelé tradičně soutěží, kdo v tomhle bude lepší. Navíc je tato část instalace poměrně snadná a instalační programy bývají hodně popisné s bohatou nápovědou.
Po dokončení instalace, pokud všechno dopadlo dobře, vás instalační program provede několika možnostmi konfigurace vašeho systému. Teprve potom se pokusí poprvé nabootovat z pevného disku.
Lilo je program umožňující bootovat Linux (a rovněž další operační systémy jako Windows) z vašeho pevného disku.
Asi dostanete otázku, zda nainstalovat LILO na váš hard disk. Jestliže nepoužíváte OS/2, odpovězte "yes". OS/2 má speciální požadavky - počtěte si v Ruční konfigurace LILO dále.
Instalace LILO jako vašeho primárního zavaděče činí zbytečnými bootovací diskety (až na situace, kdy se zavaděč poškodí, pak je boot disketa k nezaplacení - pozn. překl.). Při každém spuštění počítače se vás LILO zeptá, který operační systém se má spustit.
Dále vám systém nejspíš nabídne možnost vytvořit si "standardní bootovací disketu", kterou můžete používat k zavádění vámi nově nainstalovaného Linuxu. To je starší a poněkud méně vhodná metoda, která předpokládá, že normálně budete bootovat do Win/DOS a ke startu Linuxu použijete disketu.
K tomu budete potřebovat čistou disketu vysoké hustoty zformátovanou formátem MS-DOS či Windows téhož typu, který provozujete na svém počítači. Jednoduše po vyzvání vložte disketu a bootovací disketa bude vytvořena. (Tato disketa se liší od instalační bootovací diskety a nemůžete je vzájemně zaměňovat!)
Instalační procedura vás rovněž provede několika nastaveními vašeho systému. Zpravidla zde specifikujete váš modem, myš, časové pásmo,... Sledujte nabídky a dotazy.
Rovněž můžete být vyzváni k vytvoření uživatelských účtů a nastavit heslo pro roota (administrátora). To není složité. Stačí jen sledovat instrukce na obrazovce